Narodila jsem se v Mariánských Lázních a vyrůstala jsem v prostředí, které mě v mnoha směrech velmi ovlivňovalo, protože pojmy jako demokracie, individualismu, humanismus nebo etika...nepředstavovaly pouze slova ze slovníku, ale určité normy chování. Od dětství se neustále přesvědčuji o tom, že lidská hloupost, lhostejnost a závist, mohou za většinu tragických událostí nejen v našich dějinách. Těch okamžiků v mém životě bylo hned několik a jeden si pamatuji velmi dobře a zpětně ho hodnotím jako jeden z nejdůležitějších.

Na Západočeské univerzitě jsem se při studiu politologie setkala se slečnou, která byla velmi překvapená, že nemůže zcela věřit médiím. Byla jsem z toho docela v šoku a říkala jsem si, jak je to možné, že někdo takový se dostal na vysokou školu, ale nejvíce mě překvapila ta profesorova apatie... Nevím, jestli ta slečna nakonec získala diplom, ale vlastně by mě to vůbec nepřekvapilo. Krok za krokem jsem ztrácela iluze o vysokoškolském vzdělávání v ČR a kupodivu jsem studium na této škole  nedokončila. S konečnou platností jsem si ovšem potvrdila to, že vysokoškolským diplom není synonymem pro vzdělanost a tzv. Vysoká škola života má také své limity...

Poměrně brzy jsem tedy pochopila, že znalost historie je jeden ze způsobů jak získat komplexní představu o vývoji lidstva a hlavně jak dále rozvíjet náš potenciál. Jinak řečeno se poučit z chyb předchozích generací... Postupem času ovšem člověk zjistí, že každá nová generace se musí nejdříve "vypořádat" s tou předchozí.

Často používám paralelu z Bible, kdy Izraelité putovali z Egypta do země zaslíbené a cesta jim nakonec trvala 40 let. Živě si představuji nářky židovských otroků, že sice nebyli svobobodní, ale dostávali pravidelně stravu a měli střechu nad hlavou a jestli by se neměli raději vrátit... Zní to povědomě, že?  Lidská pamět je zkrátka selektivní a každý z mých vrstevníků slyšel podobné vzpomínání na socialismus, ale více než to, mě frustrovala jiná věc... Nemám prý právo se vyjadřovat k období před Sametovou revolucí!?

To by znamenalo, že se nemůžu vyjádřit k 2. světové válce nebo můžu jít ještě dále do historie a ode dneška já a další lidé narození v letech 1989 a dále, nemají právo hovořit o vládě královny Viktorie, o napoleonských válkách, o drancování Nového světa, o činech Karla IV., o vikingských nájezdech, o pádu římské říše... Opak je pravdou!! To, že jsem nezažila bolševika, neznamená, že na tuto dobu nemohu mít svůj názor. A nejen  o komunistickém režimu v Československu, ale především mohu hovořit o součásné situaci.

Myslím si, že nastal čas, abych vystoupila z davu a přestala se bát, že neuspěji nebo na mě někdo "zaklekne". Žít v demokratické zemi je totiž privilegium a nikoli právo. Demokracie není dokonalá nebo samospasitelná, ale pořád je tím nejlepším způsobem vlády, který ovšem vyžaduje vzájemný respekt a komunikaci zúčastněných. Hovořím nejen o expertech z různých odvětví, ale i o nás "obyčejných" Češích, bez ohledu na to, zda se narodili během totality nebo později, a které zkrátka unavuje typicky české kverulanství nad půllitrem piva. Lidi, kteří hedají způsoby jak slušně sdílet své názory, obavy, zkušenosti...

Využívám tedy svého práva a budu podobně jako Karel Čapek psát o věcech kolem sebe. Pevně věřím, že se alespoň trochu přiblížím tomuto velikánovi naší literatury a že vás mé články budou bavit a inspirovat. A hlavně si spolu budeme moct povídat, budeme jeden druhému naslouchat a společně najdeme smysluplné řešení nebo přinejmenším kompromis tak, abychom zde chtěli vychovávat další generace.