Zpověď aneb má cesta ke koučinku...
Jsem sametové dítě...
Narodila jsem se v březnu 1989 a jsem sametové dítě. Častěji se setkáte s výrazy jako generace Y nebo mileniálové. Není snadné definovat moji generaci, bavíme se o lidech, kterým je dnes od 18 až 38 let. Proto raději vyjmenuji několik společných vlastností jako je kladení důrazu na osobní rozvoj a seberealizaci, vyšší míra finanční gramotnosti, zapojování se do občanských iniciativ, zájem o zodpovědný a udržitelný rozvoj, využívání chytrých zařízení atd. Často slýchám, že jsme generace uplakánků, kteří jsou tak zhýčkaní, že se jim prostě nechce pracovat a chtějí si jen užívat. Opak je pravdou, i když vždy existují výjimky. Nicméně většina z nás velmi často přemýšlí o budoucnosti, a přesto v mnoha případech žijeme "z ruky do huby".
Zkrátka se dost často cítíme frustrovaní ze současného stavu české společnosti. Mnoho našich starších spoluobčanů neuvažuje zodpovědně a nemyslí na budoucí pokolení. Zároveň je spousta z nich přesvědčená, že vlastně nemáme ani právo se k tomu vyjadřovat, když jsme tak mladí, nezkušení nebo rozmazlení. Na druhou stranu jsou schopni říct, že oni už v tomto věku měli rodinu, práci, auto...
A fakt, že si velmi vážíme toho privilegia žít v demokratické zemi, je jen takovou třešničkou na dortu. To ovšem neznamená, že si demokracii idealizujeme. Demokracie není dokonalá nebo samospasitelná, ale pořád je tím nejlepším způsobem vlády, který ovšem vyžaduje vzájemný respekt a komunikaci zúčastněných.
To vše se promítá do našich životů, i do těch každodenních maličkostí...
Nejlepší dárek k 30. narozeninám... Koučink
V minulém roce jsem oslavila jubileum a cítila jsem, že nejsem se svým životem spokojená, resp. se svým přístupem ke mně samotné a k mému okolí. Pak jsem v jedné vinárně potkala kouče, který se narodil ve stejný den jako já. A světe, div se, jsem už za 3 měsíce seděla na svém prvním koučinku. Nyní to hodnotím jako nejlepší investicí v životě a opravdu ho ze srdce doporučuji nejen "uplakaným" mileniálům, ale všem:-) Rozhodla jsem se tedy s vámi sdílet svůj život i názory, a především průběh mého koučinku. Pevně věřím, že si pak dokáže udělat lepší představu o tom, co vás čeká.
Koučink (úspěšný koučink) vyžaduje důvěru. Troufám si tvrdit, že jde o jeden ze základních pilířů koučinku, protože platí pro obě osoby. Ruku na srdce, těžko se budu svěřovat někomu, o koho byste si lidově řečeno "ani kolo neopřeli". Kouč vám pomáhá nalézt to pravé řešení, pomocí kterého dosáhnete svého vytouženého cíle. Vždyť ono řešení, v té či jiné oblasti vašeho života, hledáte společně:-)
Pocházím ze západních Čech, z kdysi mondénních Mariánských Lázních. Z města, které proslavil Johann Wolfgang Goethe spolu se svou poslední láskou Ulrika von Levetzow. Na přelomu 19. a 20. století jste tak na Kolonádě mohli potkat řadu známých osobností - britského panovníka Eduarda VII., filozofa Friedricha Nietzscheho, spisovatele Marka Twaina, vynálezce Thomase Alva Edisona, psychologa Sigmund Freuda, průmyslníka Louise Renaulta a mnoho dalších. Před první světovou válkou se bez nadsázky jednalo o politické, společenské a kulturní centrum světového významu. Z poválečného období se město nevzpamatovalo, resp. už nikdy nenavázalo na zlatý věk.
V každé části naší země se lidé se společenskou, politickou i ekonomickou změnou vypořádali různě nebo možná podobně. Pokud si vzpomeneme na onu pověstnou vlastnost Čechů - se přizpůsobit. Jako vnitrozemský stát uprostřed Evropy, kde se prolíná západní kultura (mentalita) s tou východní, nám de facto nic jiného "nezbývalo". Pokusme se k této charakteristice přistupovat více pozitivně. Kdybychom totiž nebyli pragmatičtí a nedisponovali oním pověstným smyslem pro humor, už bychom zřejmě neexistovali:-)
Moje cesta ke koučinku...
S podobnými myšlenkami a názory jsem vyrůstala v nejmladším městě z proslulého trojúhelníku západočeských lázeňských měst. Postupem času jsem ale přestala věřit, že někdo jako já má vůbec šanci uspět...
Vždy jsem trochu znejistěla, když se mě někdo zeptal na to, co bych chtěla v životě dělat. Nevybavuji si, že bych snila o tom, že se stanu doktorkou, učitelkou, baletkou nebo malířkou. Nějakou dobu jsem uvažovala o herecké kariéře, i když jsem asi podvědomě věděla, že k tomuto povolání nemám ty správné předpoklady. Nakonec se to potvrdilo, když mě na zkoušky připravoval jeden nejmenovaný zakladatel Divadla Husa na provázku a jeho neustálé připomínky k mému projevu vyústily v nádherný moment, když jsem ho slušně "poslala do prd**e". Kupodivu pak mému otci řekl, že se mu to líbilo a že bych se měla raději zaměřit na obchod a podle něj "udělám velkou kariéru". Jediné, co jsem věděla už od 5. třídy naprosto jistě, že nebudu žít v Mariánských Lázních. Bylo by asi jednodušší zůstat v rodném městě a hrát na onu pověstnou jistotu, ale já prostě musela odejít z toho maloměsta na bažině.
Jsem svým rodičům opravdu vděčná za to, že jsem měla krásné dětství plné lásky a podpory. Současně kladli velký důraz na vzdělání, což přispělo k tomu, že souhlasili s tím, abych vystudovala střední školu v Praze. Věděla jsem, že to bude velká změna a měla jsem strach, že selžu, ale ta touha objevovat, byla nakonec silnější. Nikdy jsem si prakticky v ničem nevěřila, nedokázala jsem se pochválit a stále na sobě hledala chyby. Pravdou je, že právě ta potřeba chvály a pochybnosti o mých schopnostech, mě ovlivnili asi nejvíce, resp. šlo o jeden z hlavních důvodů, proč jsem vyhledala kouče.
Prostřednictvím péče o své partnery a rodinu jsem se snažila získat jejich pozornost a výše zmiňovanou pochvalu. Pokud jsem pak z nějakého důvodu nebyla perfektní nebo jsem naopak řekla ne, měla jsem z toho špatný pocit a posléze to skončilo hádkou. A já se skutečně chovala jako "ta špatná". Totéž jsem fakticky praktikovala i v pracovní sféře. Zkrátka jsem se snažila všem vyjít vstříc a při zjištění, že se nejvíce daří těm, kteří umí o své práci pouze mluvit a nikoli ji dělat, jsem dříve či později začala dělat jen to nejnutnější. Díky koučovi jsem se naučila rozeznat správné momenty, kdy a jak mám komunikovat, a to bez očekávání nebo vytáček. Smíření s pochybnostmi pro mě znamená, že žádná reakce okolí ve mně nevyvolává pocit, že jsem špatná.
Znovu se dostávám k oné pochvale, po které jsem vždy toužila a snažila se jí docílit skrze tzv. ženské domény. Krok za krokem jsem se od toho dokázala oprostit pomocí práce s koučem, a to i díky svému nynějšímu partnerovi. Můj nový vztah je pravým opakem všech mých předešlých vztahů. Navzájem se s partnerem přirozeně respektujeme a doplňujeme se. Kromě toho vaří lépe než já a zastane i domácí práce. Pochopila jsem, že vztah není reciproční a nemusím se cítit provinile, když se ke mně partner skoro pořád chová jako k princezně, aniž by ovšem zpochybňoval mou inteligenci i schopnosti:-)
Nechápejte mě špatně, každý můj expřítel nebyl v jádru špatný člověk. Ani jeden se druhému nepodobal a měl své kouzlo. Bohužel jsem tomu poslednímu opravdu ublížila a s tím stigmatem budu muset žít po zbytek života. Chodili jsme spolu více než 5 let a relativně dlouho jsme podle všeho oba cítili, že něco nefunguje. Doufala, že s koučem naleznu řešení, jak mít opět šťastný a otevřený vztah. A ve chvíli, kdy jsem se blížila k cíli, jsem zakopla a podvedla ho, o čemž se posléze dozvěděl. Někdy se nemohu ubránit myšlenkám,
že náš vztah asi nemohl skončit jinak, než drasticky. V opačném případě
bychom se nejspíš nakonec oba spokojili s tím stereotypem, s tím
pohodlím, s tou jistotou, s tím mlčením...
Když nad nimi teď s odstupem času přemýšlím, musím konstatovat, že moji bývalí partneři měli jeden společný rys...byli to prostě kluci a nikoli muži. A jak rozpoznáte kluka od muže? Poznávacích znameních je hned několik, ale zmíním jen jedno, a to schopnost překonat své ego... Pevně tedy věřím, že každý z nich a tím spíše ten poslední, najde tu pravou lásku. Ta pravá nebo ten pravý, existuje. Není to chiméra. Jen to vyžaduje práci, práci na sobě.
Dalším faktorem, který do určité míry ovlivňoval mé dospívání, byl můj vzhled. Celou základní školu jsem vnitřně bojovala s tím, že nejsem hezká. Velké pozadí a rovnátka - "vražedná" kombinace, která se nejvíce projevovala během nakupování:-) Zkrátka jsem se v 15 letech smířila s tím, že budu jen ta vtipná a trochu sarkastická kamarádka. Ve chvíli, kdy jsem přestala řešit svůj vzhled, projevil o mě zájem jeden dobrovolný hasič a já si připadala krásná. Ten pocit jsem si vtiskla do paměti a slíbila si, že kdykoliv sama sebe budu považovat za neatraktivní, vybavím si ho. Od té doby se mám po fyzické stránce opravdu ráda, a to co bylo zprvu jen v hlavě, se posléze promítlo i navenek. Podobnou poučku "přeprogramovat" svůj přístup jsem ovšem bez pomoci kouče nedokázala aplikovat i v dalších aspektech svého života...
Vztah s hasičem byl vlastně ještě kratší, než jeho neschopnost se mnou rozejít a další rozchod byl opravdu bolestivý. Šlo o spolužáka, který se se mnou rozešel den před mými narozeninami, a to mě upřímně ranilo. Vnitřně jsem se trestala za to, že jsem neposlechla svůj vnitřní hlas, který mě před vztahem s ním varoval. Ještě několikrát v životě jsem ho neuposlechla... Těch pár případů mělo stejného jmenovatele, a to pokus neodsuzovat lidi. Svým způsobem jsem měla celý život pocit, že trpím takovou schizofrenií vzhledem k tomu, že svět (lidi) nevnímám černobíle, ale na druhou stranu jsem byla schopná někoho hned odsoudit, i když jsem ho neznala...
Během posledních let mě tato rozpolcenost možná připravila o potenciální přátelé nebo o zajímavé pracovní zkušenosti. Přesto jsem se nemohla ubránit myšlenkám, že jsem se konec konců vždy ujistila o tom, že ona osoba není "kvalitní" a nemá smysl se s ní dále stýkat. Nepřestaly mě však pronásledovat představy, ve kterých jsem sama sebe přesvědčila o tom, že je to další velmi významný faktor ovlivňující můj život. Díky koučovi, a především pomocí jeho "všetečných" dotazů, jsem si uvědomila, že jsem na druhou stranu vždy vyhledávala příležitosti k seznámení s novými lidmi a každého jsem chtěla upřímně poznat:-)
Jinak řečeno jsem s nimi začala komunikovat, i když mi ta osoba třeba nebyla na první pohled sympatická, ale vždy jsem si s ní nebo s ním chtěla nejdříve promluvit. Pozorně jsem naslouchala a potom vynesla verdikt. Znění verdiktu se ve většině případů shodovalo s mými "předsudky". Přestala jsem to vnímat jako problém, ale jako přednost. Taková moje konkurenční výhoda, kterou se snažím neustále pilovat prostřednictvím vlastních i převzatých technik - na zklidnění mysli, na zdokonalení koncentrace nebo na zlepšení vizualizace. Nikdy si ovšem nezapomínám připomínat dvě slova, a to " pokora, holka":-)
Zpět k mé cestě ke koučinku. Po střední škole jsem dvakrát uvažovala o tom, že vyhledám odbornou pomoc, psychologickou nebo psychoterapeutickou. Nemůžu říct, že bych se toho děsila, ale spíše jsem sama sebe ujistila o tom, že mi za chvíli bude lépe a následně i bylo. Alespoň na nějakou dobu... Ani dnes nedokážu úplně popsat důvody, které mě vedly k tomu, že jsem se nakonec rozhodla tomu nechat "volný průběh". Život je jako sinusoida...a proto logicky po horších dnech přichází ty lepší. Jistě, každý z nás někdy (často) prožívá den (dny), kdy zkrátka cítí, že něco nebo všechno, není v pořádku. Možná jsme vybaveni takovým seberegulačním zařízením, které nám pomáhá se jednoduše řečeno, nezbláznit.
Přesto jsem ze svého okolí cítila nesoulad mezi tím, jak mě mé okolí vnímá a jak se naopak vnímám já. I když jsem se snažila své pocity vyjádřit co nejpřesněji... A zase se dostávám k "mantře" současné společnosti - komunikaci.
Skutečně jsem si v následujících měsících ověřila, že schopnost správně komunikovat a naslouchat mi v důsledku pomohla zlepšit nejen moje vztahy v rodině, ale především pomohla mě samotné. Dokázala jsem zklidnit své emoce, řeč i mysl tak, abych se mohla zcela soustředit pouze na sebe. Kdysi dávno mi jeden známý řekl, že lidé by si měli řídit jedním základním pravidlem - být sobec. Jen v případě, kdy se zcela soustředíme na sebe, jsme schopni pochopit sami sebe, a tak nakonec pomáhat i ostatním.
Rok 2020 aneb ten bude patřit mě...
Ve chvíli, kdy jsem se začala sama sebe ptát, co skutečně chci dělat já, uvědomila jsem si, že odpověď na tuto otázku je vlastně to nejtěžší, co mě čeká. V rámci koučinku si na prvních sezeních totiž vytvoříte takové esence, která nejlépe popisují to, čeho chcete dosáhnout ve třech rozhodujících oblastech vašeho života - moje osobnost, domov a rodina, práce. Každé sezení má tedy nějaký záměr, který vychází z jednotlivých mott. Následně si vyberete jedno motto, se kterým chcete začít. Na prvním sezení jsem se zaměřila na oblast rodiny.
Co nejpřesnější vizualizace (imaginace) je pro dosažení cíle naprosto podstatná a kouč tě svými dotazy posouvá k ideálnímu obrazu. Zkrátka popisujete svou ideální představu v současném reálném světě. Není snadné se naučit hovořit o věcech v pozitivním duchu:-) Popravdě řečeno to byla jedna z nejobtížnějších věcí, začít uvažovat tak, že se moje představy nebo sny stanou skutečností. Nicméně během celého procesu jsem si začala vidět ty rozdíly a důvody proč je má současnost taková, jaká je...a přichází AHA momenty.
Po srovnání ideálu a reality pracuješ na strategii, jak se dostat z bodu A / realita do bodu B / ideál. S každým dalším sezením se posouváš, aniž by ti někdo radil... na všechno si přijdeš díky koučovi sám, což způsobuje, že tě cesta baví. Přitom děláš občas věci, které jsou výstupem z komfortní zóny:-) Pokusila jsem se vám to ilustrovat v návaznosti na moje dětství a dospívání, kdy jsem dokázala přetavit své vize do skutečnosti. Jednalo se o moji osobnost (JSEM SEBEVĚDOMÁ) a rodinu (KOMUNIKUJI S LÁSKOU). Nyní se snažím si totéž uvědomit, resp. realizovat poslední oblast svého života, a to je práce (JSEM SVÝM PÁNEM).
Vyjmenovat své dovednosti a úspěchy bylo opět poměrně náročné, protože se podobně jako většina mých spoluobčanů, neumím chválit:-) Postupně mi došlo, že jsem zběhlá hned v několika oborech. Jinak řečeno mám mnoho zájmů a nadání pro více věcí najednou. Už jsem se vám svěřila, že jsem nikdy vlastně nevěděla, čeho chci v životě dosáhnout a čím si chci "vydělávat na chleba".
Poslední koučink jsem absolvovala v září a už v prosinci jsem si domluvila další setkání. Soustředili jsme se pouze na můj ideál v oblasti práce. Po rozhovoru s koučem si definitivně ujasnila jednu zásadní věc - chci tzv. dělat na sebe. Najednou jsem si uvědomila, že mým největším "selháním" v pracovní rovině je moje neschopnost definovat svou sebehodnotu a nedostatečné vyjasnění si podmínek spolupráce s potenciálními klienty. Rozhodující je ovšem sebehodnota a má sebehodnota byla vždy na nízké úrovni a ta domněnka, že nejsem v nějakém oboru expert, mou sebehodnotu ještě více snižovala. Uměla jsem vše a vlastně nic.
Dnes je renesanční člověk skoro sprosté slovo. Celá společnost nás tlačí k tomu, abychom si vybrali jen jedno povolání. Pokud ovšem nezapadáme do tohoto vzorce, cítíme se ztraceně a nestále. To vše se samozřejmě zhoršuje každým dalším rokem, kdy vaše rodina a přátelé mají své kariéry, děti, hypotéky...a vy stále nic. Podobné pocity znám velmi dobře. S koučem jsme zřejmě od samého počátku nedokázali dostatečně pojmenovat to moje "pracovní poslání".
Přesto po posledním koučinku jsem mimo jiné pochopila i to, že se nemusím trápit tím, že nezapadám. Jen jsem si nedovolila být sama sebou. Nedokázala jsem najít svou vysněnou profesi, protože prostě neexistuje. A zde je třeba upozornit každého, kdo uvažuje o koučinku, že dokončením cyklu 12 sezení, není koučování uzavřeno. Jde o celoživotní získávání zkušeností a znalostí o sobě samotných.
Má přednost spočívá v tom, že mám mnoho zájmů a nadání pro více věcí. Začala jsem pátrat na internetu a hledat odpovědi... Stačilo zadat pár klíčových slov a zanedlouho jsem znala odpověď. Lidi lze totiž rozdělit na specialisty a multipotenciály. Specialistu vám nemusím blíže specifikovat. Totéž ovšem neplatí o multipotenciálech. Jde o jedince, kteří nezasvětí svůj život pouze jedné profesi. Cílem multipotenciálních lidí tedy není dostat se na nějakou cílovou metu. Jejich cíl spočívá v získávání zkušeností a znalostí na své cestě. Plout, přijímat a zůstávat otevřený.
Od okamžiku, kdy jsem našla toto slovo, jsem skutečně šťastnější. Dokázala jsem totiž zužitkovat prakticky všechny své znalosti prostřednictvím pomáhání jednotlivcům i firmám nejen s rozjezdem jejich podnikání (legislativní požadavky, vyhledávání a komunikace s dodavateli, tvorba obsahu na webových stránkách, správa sociálních sítí, organizace workshopů...). Zároveň mě vždy bavilo psát, ale nikdy bych se neodvážila sama sebe nazývat spisovatelkou nebo blogerkou. V současnosti to vnímám jinak a vystoupila jsem ze své komfortní zóny. Píšu pro sebe a nedokážu říct, zda mě psaní v průběhu měsíců nebo let, přestane bavit, ale nyní mě to opravdu baví a pevně věřím, že mé články budou bavit i vás:-)
Na závěr se chtě nechtě musím opakovat. Koučink byl vážně tou nejlepší investicí v životě a opravdu ho ze srdce doporučuji každému, kdo hledá způsob, jak být v životě šťastnější. Děkuji Martine a přeji ti další klienty, kteří se s tvou pomocí budou cítit stejně nebo podobně jako se teď cítím já:-) A pokud jste zjistili, že asi taky patříte mezi multipotenciály, radujte se, protože nás svět bude potřebovat čím dál tím více.
