Národ Bohémů si s úsměvem na tváři umí nejen pomáhat a nepotřebuje k tomu spasitele...

V prvních dnech šíření koronavirové nákazy, jsme k situaci přistoupili zodpovědně a ukázněně. Šlo o nový virus a určitá míra obezřetnosti (nikoli paniky a hysterie), byla na místě. Tak jsme akceptovali všechna restriktivní opatření. Ano, většina z nás je schopna se chovat zodpovědně a disciplinovaně. Jistě podobně jako jinde ve světě, se mezi našimi spoluobčany najdou jedinci porušující pravidla.

V tom se nijak nelišíme např. od Německa, se kterým se velice rádi srovnáváme. Zvláště disciplinovanost spojujeme s německou náturou. Zhusta si z ní děláme legraci aniž by si převážná část z nás uvědomila, že si vlastně děláme srandu sami ze sebe.

Kdysi mě jeden nejmenovaný politolog seznámil s jednou vědeckou studií, která se zaměřovala na analýzu genů uvnitř jednotlivých států Evropy. Odkud tedy pochází dnešní obyvatelé ČR? Odpověď je úzce spjata s polohou uprostřed kontinentu - jsme prostě křižovatkou Evropy. Eventuálně si zkuste představit velkou dálnici, po které migrují příslušníci různých etnik, a to ze všech světových stran. Asi vám nemusím popisovat to, co se na cestách a zvláště na odpočívadlech, dělá...:-) To vše se odráží na našem vzhledu i na mentalitě.

Spíše bychom měli náš stát nazývat Bohémií. Přece jenom i sama definice bohémství, sedí prakticky na každého z nás...a český vynález tzv. záchytek, to do určité míry i potvrzuje :-) Myslím, že bychom byli jako Bohémové spokojenější. Třeba bychom se i dokázali vypořádat s mnichovským traumatem a s dědictvím komunismu... Nesmíme se totiž jen kritizovat a vymlouvat se na dědictví minulosti. Pojďme se z toho opravdu poučit a mysleme na budoucnost.

Uvažuji, že samo označení nástupnický stát má narozdíl od toho postkomunistického, pozitivnější náboj... Často hovoříme o tzv. první republice jako o době, kdy se nám dařilo nejvíce. Ani toto období, trvající pouze 20 let, si však nesmíme úplně idealizovat, což potvrzuje počet úřednických vlád i korupční kauzy politiků. Přesto se Československu podařilo dobýt svět. Prezident Masaryk často zmiňoval našeho nezaměnitelného ducha, (e)spirit. Nespatřoval smysl státu v něm samotném, ale chtěl vytvořit stát, ve kterém by jeho občané kladly důraz na vyšší principy. Šlo o lidskost a o vzdělání. Vždyť světu i v současnosti dokazujeme, že zde žijí lidé nabízející sofistikovaná a nekonvenční řešení, která leckdy posouvají hranice vědění, a to napříč různými obory.

V prvé řadě bychom ale měli usilovat o to, aby nebyla vzdělanost vnímána optikou třídního boje. Co udělali přisluhovači komunistického režimu v roce 1940 u obce Katyň? Vyvraždili polskou elitu, protože absence vzdělaných lidí ve státě usnadňuje nastolení diktatury. Jestliže budeme společností vzdělávání, máme šanci zaujmout přední postavení v přeměně lidstva - průmyslová revoluce 4.0, klimatické změny, prohlubující se sociální rozdíly atd. Nechceme přece být jen montovnou Evropy?

Svou mentalitou tedy stojíme někde mezi Západem a Východem, a tak jsme "překvapivě" neprotestovali nad nesmyslností příkazu nosit povinně roušky, když nebyly k sehnání. Nicméně zavedení povinnosti nosit roušky lze s přivřením obou očí pochopit, ale zakázat svým občanům vycestovat ze země, je ve státě s totalitní minulostí vyloženě provokace. Naši západní sousedé, kteří podobně jako my mají zkušenost s nedemokratickými režimy a proto jsou velmi citliví na jakékoliv zásahy do jejich práv, by si určitě něco podobného nenechali líbit.

Rozhodující ovšem je to, že by to jejich volené zástupce ani nenapadlo. Stačí si porovnat hysterické vystupování A-týmu (Andrej, Vojtěch, Roman, Karel a Alena) plné siláckých řečí a naopak objektivní informování v Německu, kde měli od začátku hlavní slovo odborníci.

Místo protestů, jsme zasedli k šicím strojům a zde se naplno projevila jedna z našich výhod. Řadoví občané prostě suplovali povinnosti státu. Obhajoba ve smyslu "po bitvě je každý generál a nebuďte na tu vládu tak zlí", jednoduše neobstojí. Zároveň vládnoucí garnituře vyslali jasný vzkaz. Jsme zodpovědní i solidární a k tomu, abychom se tak chovali, nepotřebujeme rozkaz. Natož dobrozdání od Andreje Babiše, spasitele a superhrdiny v jedné osobě. Při takových příležitostech se potvrzuje dlouhodobá neudržitelnost nedobrovolné solidarity, jenž je základem pro státní sociální politiku, ale zejména se projevuje její "schopnost" rozdělovat společnost.

K životu nepotřebujeme Babiše a ani jiného zachránce. Nepotřebujeme vysvobodit od kritického myšlení a především od té "bolestivé" odpovědnosti za svá rozhodnutí. Co doopravdy potřebujeme? Potřebujeme a zasloužíme si vládu, která nám doma a ani v zahraničí nebude dělat ostudu. A tak se někdy zasním a představuji si stát s fungujícím principem subsidiarity. Člověk není bit za to, že je úspěšný a dokáže se hlavně postarat sám o sebe...:-)

A pokud ne, má rodinu nebo přátele a když ani oni nedokáží pomoci, pomůže stát. Stát není náš pán, ale služebník. Dokud si toto plně neuvědomíme, čeká nás jen zmar. A to si vpravdě nezasloužíme.